V dávných dobách, kdy polní hospodářství v řídce osídlené krajině nebylo zdaleka na výši dnešní doby, udávaly hlavně lesy a rybníky krajinný ráz. Rybníky zakládaly původně hlavně kláštery. Rybníky byly u měst, klášterů, hradů a v lesích a rybničnímu hospodářství byla věnována náležitá péče.
První zmínky o zakládání rybníků ve východních Čechách jsou z počátku 15. století. Dosvědčuje to zápis v archivu o benediktinském klášteře v Opatovicích, jenž byl úplně zničen husitskými vojsky roku 1430. Tento klášter na labském břehu se dostal častými zátopami doprostřed močálů a poněvadž i Labe měnilo v těchto místech svůj tok, tvořily se tak přirozenou cestou menší rybníky, do nichž se ryby nasazovaly. Dalším dokladem jsou rybničná registra na panství pardubickém a kunětickohorském z let 1494 až 1520, uložená v pardubickém muzeu.
K největšímu rozmachu dospělo rybníkářství ve východních čechách na začátku 16. století, za doby rytíře Viléma z Pernštejna a na Helfenštejně, nejvyššího hofmistra země České, který koupil pardubické zboží s Kunětickou horou v roce 1491. Toto zboží mělo mnoho výhodných podmínek pro účelné zakládání rybníků. Rozprostíralo se v úhlu sevřeném lomeným tokem Labe a dále v poříčí Chrudimky a Loučné. Krátce po převzetí postavil Vilém z Pernštejna přehradu - jez v Opatovicích a to na základě práva vésti vodu z Labe na nové rybníky obdržené od krále Vladislava II roku 1498. Odtud byl zaveden v roce 1513 Opatovický kanál dlouhý 34 km přes Bohdaneč až za Semín zpět do Labe. Dřívější existenci Opatovické strouhy naznačuje vedle jiných pramenů listina krále Vladislava II z 23. 5. 1498. V ní se několikrát hovoří o Dvakačovickém kanálu jako novostavbě Viléma z Pernštejna, zatímco u Opatovického kanálu se jen konstatuje jeho existence a to pouze k rybníkům Čeperce a Bohdanečskému. Další úsek nebyl tudíž tehdy ještě vybudován. Kanál měl napájet několik největších rybníků a důmyslnou sítí pobočných stok i množství rybníků menších. Rybníky mohly být tady zřizovány v tak velikém počtu proto, že celý polabský kraj je zde široko se táhnoucí rovinou, rozprostírající se v podnebí celkem mírném. To byly hlavní podmínky pro zakládání hospodářství rybničního.
Aby mohly být založeny nové rybníky, byly zbořeny i některé tehdejší dědiny jako Velké a Malé Kavčiny, Černá pod Čeperkou pro rybník "Oplatil", obce Bystrý a Nivčice pro rybník "Rozkoš", ves Pěžice pro rybník "Bohdaneč".
Pernštejnové drželi panství pardubické od roku 1491 do roku 1560. Když však přešel majetek nuceným prodejem posledním vlastníkem Jaroslavem z Pernštejna v roce 1560 do rukou císařské komory, tu pozbývá hospodářství rybniční poznenáhlu na významu. Při odchodu Pernštejnů bylo na panství 230 rybníků, v roce 1651 v době panování Ferdinanda III celkem 262 rybníků a v roce 1743 za Marie Terezie jen 157 rybníků a to s násadou podstatně nižší u jednotlivých rybníků. Jeví se tedy úpadek hospodářství o více než třetinu. Tento jev souvisí s celkovým stavem rybničního hospodářství v Čechách. V roce 1688 za vlády císaře Leopolda I bylo zde 225 rybníků a 13 již v tom čase vypuštěno. V letech 1786-1787 bylo celé panství zaměřeno a mělo 212 rybníků o rozloze 5.486 ha, z nichž však již bylo 50 vysušeno a rozděleno. Z této plochy byla asi jen polovina rybníků závislá na Opatovickém kanálu. Císař Josef II i za svého krátkého desetiletého panování započal mnoho rybníků rušit a takto získané plochy parceloval a odprodával poddaným a novým německým osadníkům povolaným ze Slezka. Tak vznikly v té době na pozemcích rybníků obce: Moravanské, Veská, Lánské, Velkolánské, Rovensko Nové a Staré, Staročenské, Platenské a několik jiných. K jakým koncům dospělo kdysi tak proslavené pernštejnské rybníkářství, jimž se Pernštejnové nezapomenutelně zapsali do historie kraje a svými geniálními díly založili rybářskou slávu širokého pardubického okolí, to jest zřejmé z indexu rybníků z roku 1802, kdy se hospodařilo pouze na 69 rybnících o výměře asi 1.823ha. Jak veliký je to úbytek za dvacet let!
Celé uspořádání rybniční soustavy bylo na tehdejší dobu prvotřídní, ale přesto v dalších letech při zvýšené lidnatosti a vzrůstajícím významu polního hospodářství se postupně a nezadržitelně dostavuje nezájem o chov ryb a celé rybnikářství upadá. Když pak po státním úpadku v roce 1855 byl stát nucen odprodat také komorní panství pardubické, stala se prvním kupcem priv. rakouská národní banka vídeňská, roku 1863 pak priv. kreditní banka, která se přeměnila v akciovou společnost se sídlem ve Vídni.
Společnost rozdělila panství na více samostatných sekcí: Čívice koupil roku 1864 hrabě Chotek, největší - Dašice, koupil roku 1868 s rybníky v této oblasti Jan Liebig, velkoprůmyslník v Liberci. Zbytek pak byl rozprodán různým zájemcům. Pernštejnem tak obtížně a promyšleně vybudované rybníky byly dále vypouštěny, staleté krásné duby na hrázích káceny, kámen z hrází vyloupán. Když v roce 1881 koupil pardubický zbytek Dr. Richard Drasche z Wartinberka, není divu, že převzal již jen 21 rybníků o ploše 726 ha i s okraji. Učinil konec dosavadnímu vandalskému hospodaření - rybníky se zachovanými hrázemi byly znovu napuštěny, rybniční hospodářství moderními metodami obnoveno.
Po pádu monarchie byl Pardubický velkostatek první, na němž byla provedena pozemková reforma v roce 1919. Státní pozemkový úřad celý velkostatek rozparceloval a největší část o rozloze 1921 ha, z toho 726 ha rybníků i s okraji koupil samosprávný okres pardubický. V jeho správě byly založeny dva nové rybníky - Tichý a Udržal. V roce 1935 získává navíc při parcelaci velkostatku Chvojnovského další rybníky a to Šmatlán, Smílek, Mordýř. Dále projektuje nynější správa napuštění bývalého rybníku Černý Nadymač a jedná se také o obnovení starých sádek za haltýři Bohdanečskými.
Tímto byl dán základ vzniku samostatné specializované rybářské jednotky. V roce 1949 vznikaly samostatné rybářské jednotky řízené Státními statky. V roce 1951 vzniká Státní rybářství Litomyšl, které vytváří na Pardubicku svoje středisko v Bohdanči. To hospodaří v převážné míře na rybnících Velkostatku Pardubice a některých samostatných objektů. Počet obhospodařovaných rybníků se pohybuje v počtu 44 a výměře kolem 750 ha. Později získáním rybníků z majetku hraběte Thuna na Cholticku a rybníků Statku Zdechovice se počet zvyšuje až na 65 o výměře více než 800 ha.
V tomto období dochází ke zdokonalování speciálních metod chovu ryb, je snaha udržovat rybníky v dobrém stavu pro rybniční hospodaření. O tom svědčí mnohé velké opravy hrází, jalových splavů, výpustí a stok.
Od vzniku Státního rybářství na počátku padesátých let došlo za 40 let působení jen k minimálnímu úbytku rybníků. Některé malé rybníky o výměře kolem 1 ha přešly do správy obcí, rybník Baroch přestal být pro absolutní nedostatek vody rybářsky využíván, rybník Bukovina byl zrušen pro výstavbu odkaliště Opatovické elektrárny a podobně.
Další významné změny nastaly až po roce 1993, kdy probíhá odstátnění - tzv. velká privatizace. Na základě schváleného privatizačního projektu byla podepsána v květnu 1993 nejprve nájemní smlouva na pronájem rybníků o výměře 655 ha společnosti Rybniční hospodářství, spol. s.r.o., se sídlem v Lázních Bohdaneč. V srpnu 1994 došlo k podpisu kupní smlouvy na 45 rybníků s výměrou necelých 450,- ha. Ostatní rybníky zůstaly v pronájmu Rybničnímu hospodářství.
Řada dalších rybníků byla předána na základě restitučních zákonů původním vlastníkům. Jedná se o rybníky: Švihov, Krasnický, Litošický, Sovolusky, Špaček, Truhličky, Jílovky a Udržal, s výměrou cca 40 ha.
Tímto dochází opět po mnoha letech k obnovení starého, samostatného, rybničního hospodaření v oblasti Pardubic. Ale nostalgie není na místě!
Rybníkáři budováním rybníků obohatili krajinu o nové vodní plochy, kde se vytvořily nové přírodní ekosystémy. Hospodařením rybníkářů je nejenom produkce ryb, ale i udržení kvality těchto ekosystémů a celých rybničních soustav jako jedinečných staveb v dějinách lidstva pro zachování i dalším generacím.